Na útěku před válkou

26. 10. 2016 v 09.34

Druhá světová válka se rozpíná po evropském kontinentu a nikdo není v bezpečí, zvlášť židé ne. Turecko se snaží ochránit před válečnou vřavou své lidi nejen doma, ale i v zahraničí a vypravuje tedy zvláštní vlak, který má z Paříže do Istanbulu dovézt alespoň některé z těch, kteří by jinak jistě padli do Hitlerových spárů.

Sabiha a Selva jsou sestry a přece jsou tak odlišné. Starší Sabiha se vždy chovala tak, jak se od děvčete z vyšších kruhů očekává, byla poslušná a brzy se vdala. Její manžel se stal důležitým úředníkem na ministerstvu zahraničí, a tak Sabiha dál pokračuje v životě „na úrovni“. Jenže kvůli válce tráví Macit na ministerstvu příliš mnoho času a Sabiha má až moc prostoru na přemýšlení o své mladší sestře, na kterou celé dětství tajně žárlila, se kterou mistrně manipulovala a která je nyní tisíce kilometrů daleko.

Selva byla z obou sester tou hezčí a vyšší, zároveň byla ale také chytrá, tuze paličatá a zásadně vše řešila po svém. Když se zamilovala do židovského spolužáka Rafa, nehodlala ustoupit ani o krok. Na smrt se rozhádala se svou rodinou, především s otcem, který do muslimské rodiny odmítl přijmout zetě jiného vyznání, a raději se i s Rafem přestěhovala do Francie. Vypadalo to, že si vybudují dobré zázemí i bez podpory svých rodin, ale pak přišla válka.

Právě osudy sester tvoří kostru celé knihy a jejich životy se postupně proplétají s životy dalších a dalších postav, až se nakonec myšlenky všech upnou na tu jednu jedinou společnou. Všichni vyhlížejí záchranu, pomoc. Poslední vlak do Istanbulu. Poslední šanci na útěk před Hitlerem a jeho vojáky, kteří po celé Francii zatýkají židy a posílají je do pracovních táborů. Díky tureckým diplomatům a pracovníkům ministerstva zahraničí, kteří se po celou válku snažili zachraňovat, koho mohli, jsou naděje našich hrdinů stále při síle a drží je nad vodou.

Ayşe Kulinová své čtenáře nešetří. Ačkoliv začíná své vyprávění zvolna jako historickou rodinnou ságu protknutou milostným románkem, po čase tuto rovinu odsouvá do pozadí a využívá ji jen jako osnovu pro to, co chce skutečně sdělit. Rozehrává mrazivé vyprávění o situaci ve Francii ve 40. letech 20. století, podává svědectví o různých životních osudech židů, o příkořích, která na nich byla páchána. Jak se žilo rodině s malým dítětem, jehož otcem byl žid? Jak se synáček zbohatlíka ocitl v pracovním táboře a co to s ním udělalo? A co zoufalá matka, která ví, že pro sebe nemůže udělat nic, ale chce zachránit alespoň děti?

Není to kniha pro citlivé povahy. Obsahuje pasáže, při kterých vám běhá mráz po zádech a v koutcích očí máte mokro. Sedíte v podivné křeči, sotva dýcháte a doufáte, že to snad dobře dopadne. Musí! Cloumá s vámi vztek, protože takhle strašně se přece lidé nemohou chovat, to prostě nejde. Ale vlastně víte, že to jde, že se to už stalo, že tohle je jenom trocha beletrie na pravdivých historických základech. Že bylo mnohem hůř.

Poslední vlak do Istanbulu se čte sám. S jeho hrdiny prakticky dýcháte, bedlivě sledujete každý jejich krok a přejete jim jen to nejlepší. Aby doputovali do bezpečí. Tak snad…

Hodnocení: 98 %

Autorka: Barbora Švarcová

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím