Je to smutné místo…

6. 2. 2017 v 13.37

Románová prvotina Sary Baume vzbudila až překvapivě velký ohlas. A to nejen v jejím rodném Irsku. S ročním zpožděním se Jasno lepo podstín zhyna dočkalo i českého překladu a nemělo by uniknout vaší pozornosti.

Na edici Světové knihovny Odeon zůstává stále příznačná její snaha přinášet českým čtenářům aktuální literární trendy z různých koutů světa, nikoliv tedy jen zavedené (byť stále značně osobité a občas až kontroverzní) autory. Ale ani v případě Sary Baume nejde o objev nepoznamenaný již nějakým významnějším uznáním (například Guardian First Book Award a Costa First Novel Award). Procházíte-li si tak na pultech knihkupců tuto „odeonskou“ řadu, můžete si být jisti, že formální stránka románů ve vás vyvolá nějaké emoce. Úmyslně píši nějaké, neboť i v případě Jasno lepo podstín zhyna se při čtení vykračuje do prostoru, který může být pro leckterého z nás nekomfortní. Světová knihovna Odeon vesměs totiž provokuje, ne snad nějakou prvoplánovostí témat, ale osobitostí jednotlivých stylů. Ano, někdy tedy i samotným příběhem, ale to už se spíše bavíme o autorech jako je Chuck Palahniuk. A jestliže se tedy čtenářsky pohybujeme mimo rázem našich zvyklostí, může se nám román tzv. líbit, nebo v jistém (možná nadneseném) významu i znechucovat.

Sara Baumen, jak ostatně dokládá i ohlas mimo odbornou kritiku, však bude s velkou pravděpodobností patřit mezi ty, kteří i českého čtenáře osloví pozitivně. Na jejím rukopisu je totiž velmi znát i její výtvarná zkušenost. Lyricky odvyprávěný příběh, zasazený do plynutí čtyř ročních období, o osamělém postarším muži, tak oplývá až nadměrným množstvím překvapivých, obrazotvorných sousloví a vět. A ačkoliv putováním muže, který se bojí komunikovat s lidmi, a proto si adaptuje jednookého psa, neboť toho jediného se dokáže dotknout, prostupuje hmatatelný smutek, krása literatury nám umožní, abychom se v jeho společnosti cítili vlastně dobře.

Právě to představuje stěžejní poslání románu. Lidí, jakým je ústřední hrdina románu Jasno lepo podstín zhyna, se kolem nás pohybuje dost a dost. Věřte, že při čtení vám buďto někteří z vašeho okolí rovnou vyvstanou na mysli, nebo si takových najednou začnete na ulicích mnohem více všímat. A díky Sáře Bauman se na ně můžeme začít dívat jinak. Přitom nemusí nutně jít o osobnosti s diagnózou autismu, kterým s velkou pravděpodobností knižní hrdina trpí. Za odcizení a samotu dost dobře může mít odpovědnost necitlivý vztah s otcem a absence matčina tepla.

Sara Bauman přesně takové „osamělce“ představuje, ich-formou, jako by ona sama podobnou zkušeností prošla. Vlastně proč ne? Samota nemusí mít nutně medicínskou diagnózu a ani tak definitivní odloučení od okolí, s jakým se potkáme v románu. Může být rozpoznatelná už jen tím, jak dokážeme komunikovat a nacházet jedinou spřízněnost se živou bytostí, která není člověkem, ale zvířetem. Stejně tak, jak Bauman nijak nekonkretizuje svého hrdinu, tak v celém románu nepoužije slovo pes. I díky tomu se její text, svým obsahem postavený na velmi konkrétních prožitcích a jednotlivých událostech, stává až abstraktní výpovědí o samotě jako takové.

Je to krásně napsaný román, ale je velmi, opravdu velmi smutný.

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím