Já chci žít fair-play

7. 10. 2014 v 12.15

Mladá Anna se stává členkou Střediska vrcholového sportu a jejím přáním, stejně jako ambicí matky a trenéra, je kvalifikace a účast na blížících se Olympijských hrách. Jsme v 80. letech minulého století a v ČSSR se tajně podávají anabolické steroidy. Může Anna vyhrát?

Andrea Sedláčková se po pětileté odmlce (a když počítáme film určený pro kina, tak dokonce po dvanáctileté) vrací na scénu, nejen coby režisérka, ale i jakožto autorka scénáře. Dosavadní filmografie jasně ukazuje její zálibu v komornějších psychologických dramatech, kde sice je čas od času místo pro úsměv či zasmání, vesměs jde ale o hořkou a až něčím tísnivou podívanou, ukotvenou v letech minulých. Trend naší kinematografie se opakovaně vracet a vypořádávat s obdobím minulého režimu na sebe nasál bacil dvojího druhu. Buďto jde o zbytečně chlácholivé tragikomedie, nebo o vážné, přesto jaksi kompromisy otupené, výpovědi. Sedláčková se ve Fair Play kloní ke strategii nic nepřikrášlovat, koncept příběhu jí však (úmyslně?) moc nedovoluje být krutější, a tak by se mohl její nejnovější film velmi snadno přidat ke druhé uvedené skupince. Vlastně to ale překvapí (a zamrzí), neboť právě její koncentrace na dvě ústřední hrdinky - matku a dceru - stejně jako na jeden ústřední konflikt (kdy souhlasit s dopingem je vlastně jako souhlasit s daným režimem) by mohl pobídnout k mnohem niternější sondě života za socialismu. K té ale zcela nedochází.

Sedláčková se pohybuje mezi prostředím cvičiště a domácností, poukazuje na fakt, že trenér (skvělý Roman Luknár) za Annu sice bojuje, ale její hájení má své hranice, hranice, kdy se z jeho role trenéra může dost dobře stát vyděděnec. Matka Anny (Aňa Geislerová) měla kdysi problémy s režimem, nyní díky přepisování zakázaných textů překračuje také svoji hranici, její minulost a vlastně i motivaci současného jednání obestírá až příliš mnoho mlhy. A tak je to i s dalšími motivy. Víme, k čemu se zhruba vztahují, že je zde nějaké riziko, nějaký postih, ale vzájemné příčiny a následky jako by se neustále vynořovaly a zapouštěly do této mlhy.


Jednu významnou přednost však v daném kontextu dosavadní polistopadové produkce Fair Play má. Sevřený a kvalitativně vyrovnaný herecký ansámbl. Kromě uvedené trojice, je zde i Igor Bareš coby ten z druhého břehu, jenž polidšťuje jindy mnohdy neživotné záporné kreatury. Herecká konstelace a sympatičtí hrdinové, v čele s Annou, respektive působivou Judit Bárdos, jak se zdá ale má problém ne v režii, ale v samotném scénáři. Režie totiž zobrazuje daný svět bez nánosu retro nostalgie, soustředí se na hrdiny, ale zápasí s tím, co se zaneslo do literární přípravy filmu. Vlastně mnohé napovídá i fakt, že (údajně) prošel scénář takřka dvaceti verzemi, což nesvědčí nic o pečlivosti, nýbrž o sklonu k bezradnosti. Proto ona mlha, proto nevyužitý potenciál, který film v sobě nese. Přesto zde zůstávají ostatní klady a díky nim je možné považovat Fair Play za nejkompaktnější a nejvydařenější film od Sedláčkové. A také jeden z těch nadprůměrných, které u nás vznikly.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím