Hrbáč moci

17. 5. 2017 v 12.03

Román, fiktivní biografie, směs faktografické literatury, fabulace a esejů, to vše (a dost možná něco víc nebo nic z toho) je kniha Juliana Barnese. V Hukotu času se zabývá osudy hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče.

Barnes nemá žádnou knihu stejnou, přesto lze jeho netradiční způsob vyjadřování (a zejména pak přemýšlení) zachytit a rozpoznávat v každém novém díle. Jinak tomu není ani u Hukotu času, opět útlém románu, který rozčechrává hladinu stojatých vod komfortního čtení. Barnes vyprovokuje už hned zkraje. Ti nenavyklí z nás mohou zůstat překvapeni, jak husté předivo lze spřádat na tak malé ploše. Ačkoliv čas se takřka nepohne, ostatně Šostakoviče sledujeme de facto jen ve třech různých momentech jeho života, jako by se v tomto prostoru schovalo celé člověčenství, veškerý střet moci s uměním, nepochopení i potřeba být slyšen.

Hukot času se zabývá střetem, který vznikl mezi slavným skladatelem a představitelem autoritářské moci, Stalinem. Přesto coby román vlastně postrádá jasně nadefinované body zvratu, kolize a krize, vše jako by plynulo, vše jako by stálo. Největší napětí vzniká v té tíze nemohoucnosti, nežli v konfrontaci samotné. Barnes nefabuluje s úmyslem „bavit“, jeho hra připomíná spíše vědeckou analýzu, která místo vzorců využívá fascinující literární řeči. 

Jen není možné zapřít, že (ani) tentokrát Barnes nekomunikuje se čtenářem „na rovinu“. K jeho úmyslům, vůbec i k jeho postavám, se musíme docela složitě dopracovat. Ve vyprávění o Šostakoviči se neustále držíme v jakési zvláštní vzdálenosti, která brání hlubšímu pochopení a prožití. Ne snad, že by to byla Barnesova neschopnost otevírat duše svých hrdinů, jde spíše o racionální přístup, jak nedopustit, aby čtenář nabyl pocitu, že se postavou sám stává. 

Autor: Lukáš Gregor



Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím