Druhá cesta na Kontinent se staronovými hrdiny

7. 2. 2017 v 12.18

Pokračování neobvyklé fantasy Město schodů je tady a je velkým překvapením – Robert Jackson Bennett totiž obrovsky autorsky zariskoval a vyměnil… všechno. Hrdiny, prostředí, hlavní myšlenku. Jak se mu tahle šaráda podařila?

Město schodů vyšlo předloni na podzim a pro mě to byl na poli fantasy dost nový zážitek. Ukázalo se totiž, že fantasy příběhy se dají hrát i dost komorně, bez megalomanských tendencí, draků a všudypřítomné magie. Že se neuvěřitelný a poutavý příběh dá vystavět na základech z politiky, velmi kvalitně uhnětených postav a absence čehokoli kouzelného. A že to funguje a člověk je schopen to zhltnout za dva dny, a pak jen omámeně zírat do zdi a přemýšlet nad tím, co se to vlastně stalo.

Myšlenka světa, který opustila všechna božstva a nechala ho napospas osudu, a tak se teď zmítá v nepokojích, destrukci a vlivu nejrůznějších politických skupin, je skvělá. Kontinent zničený odchodem Bohů i nutností přizpůsobit se novým pořádkům, a hlavně město Bulikov plné schodů, pozůstatků jasnější minulosti i zázraků z doby vlády božstev, je naprosto jedinečným prostředím pro vlastně špionážní thriller. A korunu tomu všemu nasazuje nesourodá dvojice – politická agentka Shara a její tajemník a hlavně bodyguard Sigrud, živoucí postavy se všemi lidskými vadami i přednostmi. Zkrátka zážitek.

Není se tedy čemu divit, že Města mečů jsem se nemohla dočkat. Druhý díl plánované trilogie je nakonec něco úplně jiného, než by čtenář čekal. Ale v určitých ohledech je vlastně ještě lepší než čtenářova očekávání. Robert Jackson Bennett se totiž pustil do velkého hazardu. V první řadě – oblíbené hlavní postavy z druhého dílu odstavil na vedlejší kolej. Shara je mimo dění, sedí v hlavním městě Saypuru a snaží se ze své nově ukořistěné politické funkce rozhýbat svět správným směrem. Sigrud se sice příběhem mihne, ale rozhodně hraje druhé housle. Do popředí se tak dostává někdo úplně jiný – jedna z vedlejších postav prvního dílu, ostřílená vojačka Turyin Mulagheshová. Zadruhé, autor vykročí pryč z osvědčených kulis někam úplně jinam a místo tajuplného, postupně se vzmáhajícího Bulikova čtenářům servíruje upadající ruiny města Voortyaštanu, které bylo kdysi zasvěceno bohyni války a boje a nyní se má stát mezinárodním přístavem – ovšem musí ujít ještě pořádný kus cesty. A zatřetí, zcela se mění hlavní konflikt a hybná síla příběhu – už nejde o život s bohy či bez bohů, ale ještě více o politiku a hlavně o válku, o zkušenost vojáků, o jejich vnitřní i vnější boj a traumata, které jejich krutý svět přináší.

Ale víte co? Tenhle gambling se Bennettovi vyplatil, protože je to prostě boží. Že ten chlápek zkrátka psát umí, to potvrdil v prvním díle a nikdo by se o tom neodvážil pochybovat. Ale že umí psát fakt úplně všechno, to jsem nečekala. A přesto, autor obratně bruslí mezi politickými intrikami a jednotlivými znepřátelenými frakcemi Voortyaštanu, umně splétá svůj fikční svět s reálnými problémy dnešní reality, jako korálky navléká střípky politických debat, záblesků všedních dní, poválečných traumat a zajímavých postaviček na dlouhou nit a tvoří mozaiku, ze které oči přechází. A to všechno ještě v naprosto nádherném grafickém provedení – omrkněte zahraniční obálky a všichni si můžeme sborově kývnout, že na tu naši tedy rozhodně žádné jiné vydání nemá. Ale zpátky k obsahu, protože nebudeme přece soudit knihu podle obalu – ač nádherného.

Generálka Mulagheshová je snad spíše antihrdinkou než čímkoli jiným. Svěřit hlavní roli dámě po padesátce, která mluví jako dlaždič, ztratila veškeré iluze a snad i vůli k životu, rozhodně není krásná a elegantní, v bojích přišla o ruku i spoustu snů a některé vzpomínky z hlavy nikdy nevymaže, to je neobvyklé a odvážné. A já za to Bennettovi tleskám. Turyin je báječná vypravěčka, díky které má děj úplně jinou šťávu než z pohledu pořád trochu uťáplé a spíše intelektuálské Shary, kterou Sigrud často zastiňoval. Mulagheshová nenechá nikoho na pochybách o tom, že tohle je její příběh a že mu zkrátka a dobře kraluje ona. Bennett se rýpe v její psychice a nechává nás prostřednictvím flashbacků zcela přirozeně nahlédnout i do generálčiny minulosti, díky čemuž je čtenářův obrázek mnohem ucelenější.

Samotný příběh, kdy je Turyin vyslána na kontinent pod falešnou záminkou, aby obhlédla napjatou situaci a zjistila pokud možno co nejvíc o podivném kovu, který se ve Voortyaštanu objevil a který by snad stále mohl být božského původu, tak vlastně trochu ustupuje do pozadí. Tím nemyslím, že by byl snad nudný nebo obtěžoval. Právě naopak. Bennett si většinu budování světa a vysvětlivek odbyl už v prvním, občas trošku pomalejším díle, a Město mečů je už daleko ucelenější a plynulejší, dopředu jede konstantním tempem, které se závěrem úspěšně graduje. A akce, té se dočkáte. Až vás to bude mrzet. Ale pořád mi v paměti spíše než vyprávění jako takové utkvěli jeho protagonisté a taky jakési abstraktnější poselství o tom, jaké následky má válka a násilí na nás, lidských bytostech.

Město mečů rozhodně není filozofickým traktátem o smyslu světa, ale chytrou fantasy knížkou, která se nebojí kombinovat humor, upřímnost i kouzla s vážnějšími tématy. A která vlastně funguje stejně dobře jako ucelený samostatný román i jako pokračování prvního dílu. Plánované trojky se tak nemůžu dočkat a doufám, že se bude autor držet svého trendu, díky kterému jako čtenář absolutně netuším, co můžu čekat.

Hodnocení: 98 %

Autorka: Katka Stupková

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím