Být badass ale ne zas tak moc

23. 1. 2017 v 14.31

S filmovými adaptacemi komiksů se to v poslední době má tak, že se dvě značky přetahují mezi sebou, která na svou stranu získá větší pozornost a chválu. Zatímco Marvel rozbíjí kasičky kin i díky propracovanému konceptu svého universa, DC zkouší zaujmout větším „cool faktorem“.

A právě snaha vyčlenit se z řady sázkou na antihrdiny a agresivnější dávkování akce a suchého humoru se ukazuje jako recept, který by mohl (dospělejšího) diváka zaujmout v záplavě adaptací, které spolu soupeří vesměs už jen prostřednictvím množství efektů a impozantních scenérií. V roce 2016 se proto pokusila obě studia o recept, do něhož výše zmíněné ingredience přimíchala v množství více než velkém.

Zkraje roku 2016 si odbyl premiéru Marvelům Deadpool a jeho suverénní jízda dosáhla na tři čtvrtě miliardy amerických dolarů. Téměř totožný zisk si ale pro sebe ukrojil i konkurenční produkt, Sebevražedný oddíl (Suicide Squad) z dílny DC, a to měl premiéru o půl roku později. Nicméně právě sebranka „cool parchantů“, kteří nakonec musejí pomáhat lidstvu proti ještě většímu zlu, současně posbírala mnohem rozporuplnější reakce. Dost možná ne úplně zaslouženě, neboť jistý wow efekt, který přišel s drzým humorem nesmrtelného Deadpoola, se stěží mohl opakovat. Hlášky pronášené hrdiny Sebevražedného oddílu tak mohou působit vyvětrale, aniž by takový dojem zanechávaly, kdyby si datum premiéry tyto dva filmy prohodily. Můj dojem z humoru obou filmů naopak hovoří pro oba tituly stejně – vtípky jsou ze dvou třetin vysloveně vynucené a jestliže mě ze začátku Deadpool mile bavil, pak jsem si přál, aby mu už někdo (klidně nějaký pořádný zloduch) tu ukecanou kebuli oddělil od těla gymnasty. To Sebevražedný oddíl má sice násobně víc příležitostí pronášet fórky (vždyť těch postav, co ve filmu hopsá mezi sutinami!), naštěstí scénárista (a režisér) David Ayer má špetku sebezáchovy a šetří jimi o poznání víc.


Na stranu druhou Sebevražedný oddíl zase chytil bacila jiného charakteru. Jestliže Deadpool měl srozumitelně vystavěný děj, který s ohledem na svůj žánr (a nemalou dávku sebeironie) působil opravdu věrohodně, Sebevražedný oddíl mi v hlavě mnohokrát vyvolal obraz (nebo spíše chuť) dortu, který spolu dělali pejsek s kočičkou. Samozřejmě, že dát dohromady příběh, v němž musíte představit diváky s tuctem postav, abyste rozehráli kromě ústřední zápletky také jejich dílčí motivy, hraničí se sebevražednou scenáristickou misí. Film působí chvílemi jako tlakový hrnec, který není radno otevírat (zkoumat), neboť byste jen odkryly všechny jeho dramaturgické nedostatky. Při samotném sledování, vezmeme-li v potaz, že si přiškrtíme fungování mozku, však může nabídnout dostatečně solidní zábavu. Přeci jen David Ayer umí obrazem zaujmout – jen scenáristicky si vždy neví s látkou tolik rady (stačí porovnat výborná Železná srdce se Sabotáží). Jeho Sebevražedný oddíl tak má zápletku, která je tak hloupá, až to bolí podobně, jako když váš sexy kočka Harley Quinn bouchne pálkou do kotníku. Má však velmi dobrý casting, takže vás s velkou pravděpodobností bude bavit koukat na všechny ty figurky, co se nahánějí na place a kopou, háží (něco), ohní se, nebo prostě velmi přesně střílí. A ti útlocitnější z vás si zaslzí nad rodinným motivem zabijáka v podání Willa Smithe. Jen škoda Jokera, který dělá bad-opičky, ale nemá prakticky žádný prostor na to, aby se vymanil z definice vlastní karikatury.

A jestli se chcete o něco více pobavit, pusťte si bonusové materiály. Dokumentárních výstupů vzniklo kolem filmu dost a dost a mnohdy vykouzlí úsměv, zvláště ve chvílích, když se štáb rozplývá nad autenticitou filmu a nad psychologickými motivy jednotlivých postav. Oukej…

Hodnocení: 75 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím