Juraj Šebo – Človek musí žiť svoj život v čase, ktorý mu bol pridelený.

26. 1. 2012 v 10.19

V úterý, 24. ledna jsme v Paláci knih Luxor měli velkou událost. U nás zatím ne příliš známý slovenský autor Juraj Šebo si ke křtu své knížky O socialismu s láskou přizval mimořádné hosty. Za kmotry byly rockeři Petr Janda, Pavel Sedláček, Viktor Sodoma a režisér Jan Hřebejk.

Více než oficiální křest knížky to místy připomínalo setkání dávných přátel. Vzpomínalo se na začátky československého bigbítu (Juraj Šebo upozornil, že autorem názvu bigbít byl přítomný Pavel Sedláček) – se kterými měli všichni přítomní co do činění.

Vzpomínalo se na atributy doby, na běžné věci, které dnes působí vzdáleně, ale tehdy byly neoddělitelnou součástí života - třeba španělská košile.

Knížka O socialismu s láskou, které byla celá akce zasvěcena, byla propírána ze všech stran. Jan Hřebejk ocenil, že autor se na dobu, na kterou se obvykle nevzpomíná nejraději, dokázal koukat s humorem a nadhledem. Pak už jen kmotrové knize požehnali vše nejlepší do jejího života a dostalo se na čtenáře, kteří si přišli pro podpis.

A abychom vám, co jste na akci nebyli zprostředkovali trochu té přátelské atmosféry, vyzpovídali jsme autora. Podívat se můžete taky na fotky, které jsme pro vás nafotili.

Píšete až poslední roky, předtím jste se nikdy spisovatelskému řemeslu nevěnoval. Co bylo impulzem, že jste začal psát?

S rodičmi sme chodievali do Budmeríc do zámku, kde sa zdržiavali naši spisovatelia a tvorili nezabudnuteľné diela socialistického realizmu. Už vtedy som sa rozhodol, že budem spisovateľom, aj keď ma lákala aj profesia smetiara, najmä preto, že človek nemusel dlho chodiť do školy a mohol sa zadarmo voziť po meste. Keď som videl v Budmericiach spokojných starších ujov ako spokojne pofajčievajú, prechádzajú sa po parku a občas v čase triezvosti niečo usilovne píšu na papier, bol som rozhodnutý. Nebudem smetiarom, budem spisovateľom. Ani do školy netreba chodiť, veď najlepšou školou je škola života. Aj keď sa mi nakoniec nejaké tie školy podarilo dokončiť, škola života bola asi tá najdôležitejšia. Po jej absolvovaní som začal písať.

V socialismu s láskou píšete hezky, skoro až dojemně o Praze. Jaké máte na Prahu vzpomínky?

Fascinovali ma paláce, kostoly a staré domy, často s domovým erbom, nie sú to len izolované pamiatkové jednotliviny v zástavbe napol novodobej, ale tvoria jednoliaty mestský celok, ktorý vznikol  v kontinuite slohového vývoja. Radosť a opojenie, že som  mal možnosť stráviť časť svojej mladosti priamo v srdci starobylého, slávneho a krásneho mesta ma drží dodnes. Vždy, keď som v Prahe, zatúlam sa na miesta svojej mladosti. Bohužiaľ veľa z toho už nezostalo, ale aj tá dnešná Praha má niečo do seba. Trošku mi vadia anglicky písané vývesné  štíty, ktorým mnohokrát  chýba český preklad, takže návštevník Prahy, ktorý nevie po anglicky, sa cíti trochu stratený.

Byl velký rozdíl mezi životem v Praze a životem na Slovensku?

Učili sme sa o nej v škole ako o matičke miest, tak som ju strašne chcel vidieť.  Praha bola pre mňa ako chlapca z Bratislavy veľkomestom. Okrem historických pamiatok tu bol väčší výber tovaru, viac možností kultúrneho života.  Dievčatá boli rovnako pekné ako v Bratislave.

Jaké jste zaznamenal ohlasy na Vaše knihy? Našli se lidi, kteří Vás obvinili z nemístné nostalgie vůči minulému režimu?

Ohlasy ku podivu boli celkom priaznivé. Celkove sa predalo cca 20 000 mojich kníh, čo je na slovenské pomery dosť vysoké číslo. Nostalgiou voči režimu netrpím. Nebol som ani disident, ani milicionár.  Pokúsil som sa  opísať život z pohľadu normálneho človeka, bez politizovania. Človek predsa musí žiť svoj život v čase, ktorý mu bol pridelený.

Co pro Vás znamená pojem nostalgie a trpíte jí?

Nostalgickému spomínaniu na minulosť sa bytostne bránim. Nechcem sa dostať do situácie ako väčšina autorov, ktorá píše knihy spomienok - je tam totiž často podvedomá snaha vykresliť svoju osobu v lepšom svetle, čo môže v konečnom dôsledku spôsobiť prekvalifikovanie žánru na bájky. A to nebolo mojim zámerom.

Jak bojujete s pamětí? Některé kapitoly popisují dobu před padesáti lety.

Je zaujímavé, že na veci ktoré sa stali pred 50 rokmi si pamätám lepšie ako na to, čo som mal včera na obed. Tá moja pamäť asi funguje tak, že staré zážitky sa postupne vyplavujú navrch a tie novšie sú niekde dole na dne mozgu. Nechodím do archívov, ani nepoužívam  Google. Niektoré veci  pre istotu konzultujem so svojimi súputnikmi. Nestáva sa mi to príliš často.

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím