Zdravotní sestřička v nesnázích

4. 12. 2013 v 19.08

Severských detektivek a thrillerů je v českém překladu více než jablek v naší domácí zahradě (a to už je co říct). Jak to ale už s ovocem bývá, ne každé se zadaří. Jak chutná literární debut Alexandra Söderberga?

Rozložím karty na stůl. Nejsem tajnůstkář. Andaluský přítel mi dal zapomenout na podivnou pachuť opěvovaného Milénia, které za boomem severského napětí na tuzemském trhu může. Söderberg nemá potřebu atakovat významná společenská témata. Čert vem politickou korupci. Neujíždí na superultracool tajemných hrdinkách a ani vysoce hořlavě charismatických mlčenlivcích. Postavy jsou vlastně docela normální. Obyčejní lidé, jakkoliv toto pojmenování nemám rád, vystihuje jednu ze základních předností.

Sophie žije sama se synem, pracuje v nemocnici jako sestřička a díky povolání se seznámí se sympaťákem, který tak trochu k těch drsným romantikům, co tolik nemluví, má našlápnuto. Naštěstí se mu ale autor v knize tolik nevěnuje. A to se přitom, prosím pěkně, Hector Guzman stane katalyzátorem událostí, jakéhosi pomyslného víru, do něhož se Sophie i spolu se svým synem dostane.

Je fakt, že všude kolem se motají podivní cizáci, co si rozumí se zbraněmi, ale možná že by stačilo projít noční Prahou a věřili byste Söderbergovi i tu hustotu jejich výskytu. Taky tu máme detektivy, služebníky zákona, u kterých jejich praktiky zavání - kulantně řečeno - velkou mírou netradična. Inu dobrá, koktejl hrdinů, kdy se mísí chlápci drsní jako právě (špatně) oholená tvář s postavami nám něčím tak blízkými, si říká o kvalitní příběh. Tedy v rámci žánru, příběh napínavý, drásavý, se zástavami našeho dechu a neschopností knihu položit na poličku a své manželce popřát dobrou noc.

Andaluský přítel mě, jak jste vycítili, nenudil ani v nejmenším. Spleť postaviček, které na sebe navzájem v průběhu děje zbraněmi míří nebo střílí, mi občas dala trošku zabrat, ale přece nenechám svůj mozek smočit v pasivitě. Jinak je to průzračně čistá zábava - napětí se stupňuje, napětí má své pomlky na to, abyste vzali sklenku do rukou a napili se a aby se pak napětí zase stupňovalo.


U Söderberga jde sice o první román, ale má za sebou zkušenosti s televizní a filmovou tvorbou. A je to znát. Už první stránky, první scéna plná akce, se vám v hlavě přehrává jako byste ji hacknuli a umístili do ní plátno (tak jo, LCD obrazovku, ta je skladnější). Brilantně pracuje se střihem čili větami, které střídají svoji délku, v žádném případě - nepamatuji se, takže jako by to nebylo - se v nich neobjevují hloupá klišé a literární vyčpělost. Je výsostně obrazový, proto i Andaluský přítel tak rychle utíká, skoro jako by to byl pes. (To měla být teď intelektuální legrácka s odkazem na němý surrealistický film...)

Pravda je, že vás nečeká napětí opředené záhadami a překvapivými pointami, autor napíná jiným způsobem - spíše strachem, co se bude dít, komu se co stane. A upřímně, úplně jsem nevěděl, kdo se dočká poslední strany a bude ještě dýchat.

Söderberg si tak směle otevřel dveře k mému čtenářskému srdci a jsem v očekávání jeho dalších kroků ve světě literatury!

P.S.: Proč nedávám sto, ale jen devadesát procent, souvisí s obavou, že bych knihu až moc přechválil a vám ubral na zážitku...

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím