Zdravá rivalita tváří v tvář smrti

17. 3. 2014 v 17.58

Závody formulí se i u nás těší velké oblibě, a tak není překvapením, že film, který se svým příběhem dotýká jedné z legendárních událostí F1, sklidil velkou pozornost. A s ní i nadšená zvolání diváků.

Čas od času se zjeví titul, který najednou zatřese statistikami Česko-Slovenské filmové databáze. Vzpomínám na pohádkově strašidelný Faunův labyrint, sportovní bratrské drama Warrior nebo sladce vtipnou moralitku Nedotknutelní. Prakticky ve všech případech vysoké číslo hodnocení poněkud neodráželo úspěch v kinech a vlastně ani ne úspěch u kritiků a na festivalech, s výjimkou Labyrintu. Pověst něčeho výjimečného předjímala i nový titul Rona Howarda, což jsem spíše bral jako varování. Nepůjde jen o hype a potlesk lidí, kteří si někde z útrob internetu film stáhli, zjistili, že kamera skvěle zabírá projíždějící formulky a dva ústřední hrdinové procházejí psychologickým vývojem s pozlátkem hollywoodského vyprávění?

Dobrá, ze sedadla bych fascinovaně kvůli Rivalům nevstával, to ale u žádného filmu Rona Howarda. A to tvrdím s dovětkem, že dvě třetiny jeho produkce považuji za vysoce nadprůměrnou. Jde o příkladné hollywoodské řemeslo. A s takovým komplimentem se pojí všechen lesk i bída. Pojďme ale postupně…

Howard většinu své kariéry ctí neviditelnost filmové řeči, vše má být v takovém souladu (a nevyčnívat), aby nejpodstatnějším byl jen a pouze příběh. Pochopitelně, že - zvláště při opakovaném sledování - na povrch vystupují tu větší, tu menší detaily u jednotlivých složek, které lze opěvovat. V případě Rivalů bezpochyby práce s barevností, ne snad jen pro navození určité nostalgie-retra, ale i kvůli zdůraznění určitých znaků v obraze (např. modré oči Jamese Hunta). Stejně tak vybrané montáže krátkých detailních záběrů z kokpitu (a i přímo z motoru). Tak či tak, Howard zná míru a u všech takto efektních momentů řeší primárně jejich funkčnost pro příběh. Tedy pro to, jak si předložený materiál přebere divák - aby byl srozumitelný, aby jej bavil a ve výsledku, který si coby diváci v hlavě seskládáme, odpovídal představě scenáristy i režiséra. A v tomto případě tak nějak i realitě, která se v druhé polovině sedmdesátých let odehrála. 

Ocenit lze i schopnost nahustit informace do krátkého časového intervalu. Ať už si Howard vypomáhá titulky - graficky a koncepčně sladěnými se světem televizních přenosu F1, nebo rozdělením obrazu na několik částí. 

Kvalitní hollywoodské řemeslo má i svou stinnou stránku, to v případě, že očekáváte vpravdě invenční způsob, jak odvyprávět malou - ale zajímavou - kapitolku ze světa formulí. Howard volí pochopitelně kontinuální střihovou skladbu, pouze si určitý blok událostí orámuje rokem 1976, aby se pak na chvíli vrátil v čase. Při sledování vás toho moc nepřekvapí. Zvláště, pokud znáte závodníky Laudu a Hunta. A v případě Howarda ani není zvláštností, že se nesnaží vnitřní svět postav nějak moc subjektivizovat a psychologie hrdinů se utváří na základě jednání a vzájemné konfrontace a občas skrze detailní pohled na oči. Možná proto až trošku nepatřičně působí pasáže ve chvíli, kdy si Lauda uvědomuje, že opravdu riskovat nehodlá a z finálního závodu odstoupí. Důvody k jeho rozhodnutí se nám seskládají za pomoci rychlého sledu záblesků v mysli: rozmlžených a zažloutlých záběrů na manželku a na to, jak se potýkal se životem/smrtí v nemocnici. Velmi subjektivní byl kamerou Howard ještě i v jiných momentech (při prvním návratu Laudy z nemocnice), jinak pouze v náznacích, díky kamerám, které jsou u jezdce. 

Tak či onak, Rivalové nemají tendenci nabourávat tradiční způsob vyprávění, vše se odvíjí docela předvídatelně, se střídáním chvil klidu a akce. Přistoupíte-li tedy na takový model, film si pak už budete hlavně užívat.


Dost možná právě díky ústřední herecké dvojici. Chris Hemsworth je o něco více sexy než skutečný James Hunt, o to více ale zhmotňuje frajírka s jistou dávkou opovrhování životem a s velkou dávkou opovržení pro disciplínu. Daniel Brühl je ale ještě mnohem zajímavější. Ztvárnit člověka, který proplouvá životem a užívá si, nemusí být takový oříšek, jako zachytit velmi letmě postřehnutelné emoce uzavřeného Nikky Laudy. Brühl dokonale napodobil mluvu rakouského jezdce, dokonce se mu i vzhledem velmi podobá. Rozhodně ale z jeho vět a akcentace na ta která slova vycítíme, co je pro Laudu svaté. Přesný opak toho, co pro Hunta. Nebo je to jen zdánlivý klam a oba mají k sobě blíže, než si myslíme a než si dokáží i hrdinové vůbec připustit?

Ano a zde se nachází těžiště filmu - vývoj vztahu a živě uchopená rivalita dvou jezdců. Howard přitom nemusel nutně obě postavy neustále přímo konfrontovat, abychom napětí a rozdílnosti cítili. Ostatně často se to nejzajímavější mezi nimi odehraje, když jsou každý zvlášť. Kupříkladu Huntova odplata novináři, který položí na tiskovce Laudovi zákeřný dotaz. Jestliže máme tedy hledat to nejzajímavější na výborně natočených Rivalech, byla by to schopnost nejsilnější momenty ztvárnit bez velkého patosu a efektu. 

Rivalové se k nám dostali na DVD i Blu-Ray, přičemž bonusový materiál se neliší. Obsahuje zhruba něco málo přes půl hodiny podkladů, vesměs rozhovorů, které jen ve velkých náznacích odkrývají to, co se nám na filmu může líbit nejvíce. Je pochopitelné, že jestliže mají vyniknout barevné detaily, s nimiž Howard pracuje, představuje Blu-Ray vhodnější volbu. 

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím