Válečná léta Astrid Lindgrenové

20. 3. 2017 v 13.46

„Je pech, že nikdo nezastřelí Hitlera,“ poznamenala si Astrid Lindgrenová v říjnu 1939. Tehdy ještě netušila, že ona, a s ní i celý svět stojí na prahu největšího konfliktu 20. století. Jak jej prožívala mladá žena, která se jen o pár let později měla stát slavnou?

Astrid Lindgrenovou známe téměř všichni. Na jejích příbězích jsme vyrůstali, některé jsme dokonce louskali ve škole jako povinnou četbu, a pokud se snad stalo, že se nám v dospělosti její jméno vykouřilo z hlavy, pak stačí jmenovat jen hrstku jejích knížek – Pipi Dlouhou punčochu, Děti z Bullerbynu či Ronju, dceru loupežníka – a jsme rázem v obraze. Švédská spisovatelka se proslavila zejména tvorbou pro děti – vedle Hanse Christiana Andersena a bratří Grimmů patří k nejpřekládanějším dětským autorům vůbec. Její knihy jsou prodchnuté laskavostí a humorem, a tak by asi sotva koho napadlo, že si tato dáma se smutnýma očima po takřka sedm let – od podzimu 1939 až po začátek roku 1946 – vedla deníky, které nemají s bezstarostným světem jejích knižních hrdinů vůbec nic společného.

Válka začala v září 1939 napadením Polska. Astrid Lindgrenová reagovala na zprávy o německém útoku se směsicí šoku, rozhořčení i obav. Současně se však – s houževnatostí  a systematičností sekretářky, jíž tehdy byla – vrhla na sepisování informací o světovém dění. „Člověku se ani nechce věřit, že se něco takového děje ve 20. století,“ poznamenala si tehdy trpce. Její zápisy se brzy staly osobitým svědectvím nejen o hrůzách války, ale i o jejím vlastním „boji“ na domácí půdě. Přídělový systém, křečkování potravin, starost o zdraví dětí, ale i popis rodinných oslav či prvních literárních pokusů (ze kterých v roce 1944 vznikla Pipi Dlouhá punčocha), se tak mísí s naturalistickými popisy krutostí, ke kterým docházelo na frontě i v okupovaných zemích. Autenticitu knižnímu vydání deníků dodal nejen svižný styl psaní, ale i obrazová příloha doplněná o fotografie původních, rukou psaných zápisů.

Jaro 1945 přineslo Evropě všeobecnou euforii z konce války. V Tichomoří však boje pokračovaly až do konce léta, a už na Nový rok 1946 si Astrid zapsala: „K míru se moc utíkat nelze – atomová bomba na něj vrhá stín.“

Jako by moc dobře věděla, že šťastné konce jsou ve skutečném světě něčím velmi vzácným. 

Hodnocení: 95 %

Autorka: Michaela Křivohlavá

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím