Tak uhrančivě modrá

13. 3. 2014 v 12.22

Se zvláštním pocitem příjemného bolu lze opakovaně sledovat tituly, v nichž vystupují nesympatické postavy, ubližující, často malicherné, ješitné a tak nějak nebezpečné. Má-li režisér v rukou minimálně jedno eso (výtečné herce), mění se tato sadomasochistická zábava v magickou cinefilní záležitost. Tak třeba Nicholsův Na dotek, nebo Allenovy Jasmíniny slzy.

Woody Allen si tyká s historií kinematografie ne proto, že každým rokem uvede do kin nový film, ale pro - bez zbytečné nadsázky - fascinující portfolio hrdinů a hrdinek, témat i motivů, sobě si vzájemně nevzdálených, přesto film od filmu něčím originálních. Jako by měl na pomyslné polici omezenou sadu koření, přesto každé z jídel bylo unikátní. Jeho filmy se od sebe liší nejen onou kombinací povah a konfliktů, ale také mírou humoru, respektive tragičnosti. Allen tak představuje jasně vyprofilovanou značku, která má však od statického loga velmi daleko.

Pravda, některé příspěvky by mohly silnou pozici rozkolísat, ostatně, ani Oscarem ohodnocená Půlnoc v Paříži zrovna nepatří mezi ty nejzajímavější chvíle Allena-tvůrce. V novém tisíciletí jako by se Allen hledal. Nebo se my ztráceli. Z (časového) povzdálí se však čím dál tím více zdá, že nejen coby scenárista, ale i jakožto režisér nikdy nepřestal mít věci plně v rukou a vše je tak, jak má být. V takovém názoru nás utvrzuje i nečekanými výboji tvůrčí invence. Co na tom, že scénář a vlastně i způsob vyprávění v nejnovějším filmu Jasmíniny slzy (Blue Jasmine) nepřekračují hranici tradičnosti. U Allena zkrátka skutečně platí, že k filmům přistupuje jako k vaření. Opravdu kvalitní pokrm neobsahuje vedle sebe více příliš silných chutí. I proto se může jevit od samého počátku jeho film o neurotické Jasmine jako docela obyčejný komentář k něčemu, co už kdysi Allen, byť s jinými postavami, řekl.

Jak však plynou minuty, odkrývá se hrdinka do takových detailů, že banální práce s paralelním vyprávěním nepřekáží. Není totiž ani vlastně v našem zájmu se takovými malichernostmi zabývat. Podstatná je pouze Jasmine. Hrdinka, která získala pozici, o níž přišla, nedokáže se s tím vyrovnat a neustále hledá co nejpohodlnější/nejpřímější cestu ke znovunabytí lesku. To, co mohlo kdysi být nonšalantním gestem boháče, získává tvar tragické neschopnosti přijmout skutečnost, že Jasmine je jednou nohou na ulici. Mohli bychom s ní soucítit, ostatně, luxus nemusí znamenat nelidskost, jenže to by nám Allen prostřednictvím ústřední postavy nemohl dávat znamení, že Jasmine má ve svém stále dobře vypadajícím těle oheň. Plameny nespálily jen to, co mohlo kdysi v Jasmine být dobré, ale mají tendenci sežehnout i cokoliv z okolí, jakékoliv snahy o zastoupení vytyčené cesty.

Allenovy filmy nikdy nezastíraly funkční využití aury a charakteru herce. Sledovat a bavit jsme se tak mohli nejen nad postavou, ale souběžně nad tím, jak danou postavu hraje ten který herec, ta která herečka. Může jít o jistý zcizující prvek, v rukou Allena však velmi promyšlený. Proto v Jasmíniných slzách nesledujeme pouze Jasmine, ale také její představitelku, Cate Blanchett. Její herectví nás pohlcuje minimálně stejně tak jako osobnost Jasmine. Jako by existovaly dvě postavy, o kterých film je, na které se lze zaměřit. Naprosto strhující výkon ale neodvádí pozornost v pravém slova smyslu. Film je totiž natolik koncentrovaný na Jasmine (všechny ostatní postavy i herci představují spíše stafáž) a natolik minimalizuje počet motivů a zápletek, že naši diváckou koncentraci potřeba vnímat plnohodnotně postavu Jasmine a také i herečku Blanchett nenarušuje.


Bylo by možné se dívat na Jasmíniny slzy i optikou další vážné morality, v něčem podobné Match Pointu, bylo by možné se bavit o tom, zda a proč Allen neuchopil postavu Jasmine s větším nadhledem, nabízející se témata textů ale dost možná uhasnou vlivem mistrného herectví Cate Blanchett. A vlastně ani proto není důvod hledat na nedávno vyšlém DVD/Blu-Ray bonusové materiály. Dost možná by zbytečně odkrývaly něco, co má zůstat skryté. A směřují plně naši pozornost na film. Na film od rozbité Jasmine a magické Cate.

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím