Sedm věčných

12. 11. 2013 v 20.24

Hledáte-li impulsy pro své snění, bude jedenáctá kniha se Sandmanem tou pravou. Jen pozor, do snu se může díky němu dostat i nějaká ta noční můra...

Ve světě komiksu se častěji než kde jinde setkáme s opakovaným znovuzrozením. Většinou jde o konec konkrétního hrdiny, jehož odchod do věčných lovišť nedobře bere nejen zarputilý fanoušek, ale také majitel práv. Co s mrtvým hrdinou, který už nenaplňuje kasičku? Maniakální restarty charakterizují vesměs giganty typu DC nebo Marvel, ne nutně to ale znamená negativum. S příchodem nové životní energie se mnohdy pojí i zapojení nového tvůrčího týmu a inovací, jež pozměňují a aktualizují hrdinovy vlastnosti, povahu nebo svět, v němž se pohybuje.

V případě série Sandman a konkrétně jedenácté knihy v řadě, kterou nedávno nakladatelství CREW vydalo v českém překladu, jde přeci jen o odlišnější strategii. Věčné noci totiž nabízejí materiál, který velmi volně pracuje s motivy z předchozích deseti svazků, vlastně spíše rozvíjejí jen dílčí postavy. A to představitele tzv. Věčných. Postav je celkem sedm a každé z nich Gaiman věnuje samostatnou “kapitolu”. Obsahem velmi zhutněnou, s pocitem, jako byste se vnořili do osudu Někoho, koho můžete sledovat pouze chvíli. Možná jej už trošku znáte (z předchozích knih), dost možná ale budete mít touhu proniknout hlouběji. Poznání však Gaiman komplikuje. Jeho Věčné noci nabízejí více otázek než informací. Pohrává si emocemi, ale nemá v úmyslu budovat ucelené mikropříběhy, které někomu převyprávíte. To lze vnímat jako plus, stejně jako nedostatek, záleží jen na vašem očekávání a potřebách. Jedenáctého Sandmana ale raději berte do rukou jako mozaiku, jejíž střípky se zachovaly pouze některé, neseskládáte tedy ucelený obraz, hodně toho zůstalo v předchozích knihách, hodně z toho si budete muset sami domyslet, nebo zkrátka přijmout fakt, že se k hotovému obrazu asi nikdy nedostanete. Působit na vás ale přesto může.

O to více, když si knihou prolistujete a zjistíte, že co příběh o jednom Věčném, to jiný výtvarník/ilustrátor. Věčné noci jsou jako exkurze do uměleckých stylů, ochutnávka rozličných přístupů. Jeden může zavánět přílišnou popisností, druhý naopak vaši představivost uvrhne do zběsilosti (ano, mám na mysli povídku Zoufalství a Barrona Storeye). Vzhledem k jen velmi namátkové provázanosti dílčích epizod taková košatost funguje výborně. Kdyby si Gaiman zvolil pouze jednoho jediného ilustrátora, dost možná by Věčné noci skončily ve věčném zapomnění.

Z výše uvedeného lze usoudit, že mnohem více než nějaký další díl Věčné noci připomínají bonusový materiál, který naznačuje, že “Sandmanův svět” oplývá energií, s níž se jen velmi těžce loučí. Rozhodně tento druh návratu není na škodu - a i kdybyste z Věčných nebyly dvakrát uneseni, poslouží vám jedenáctý svazek výtečně k diskuzím o tom, jak lze komiks stavět, jak ovlivňuje výtvarné uchopení vyznění slov (a naopak), jak pestrá může být komiksová kniha, pokud se její tvůrci nenechávají svázat “gravitací”.

České vydání se dočkalo pouze pevné vazby, což je dobře, Věčným sluší, stejně jako velmi hezký přebal s vyrytými zlatými písmeny. Možná že Sandamana: Věčné noci nebudete opakovaně číst, ale určitě si jím budete opakovaně listovat a prohlížet jej.

Hodnocení: 65 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím