Rychlá palba

18. 5. 2015 v 14.57

Česká sci-fi zná Štepána Kopřivu coby „odzkoušeného“ autora, jenže jeho nejnovější počin se začal bratříčkovat s naprosto odlišným žánrem – detektivkou. A ejhle, vypadá to, že by si Kopřiva mezi policajty a kriminálníky měl odskakovat časteji!

Nekamarádím se s rychločtením, přesto v případě Rychlopalby by se o něm v mém případě snad i dalo mluvit. Za slunné soboty jsem na pampeliškami provoněné zahradě vpadl do osidel bezmála čtyřsetstránkového románu, odbíhal jsem od něj jen v potřebě přežít (jídlo a tak, však víte). Nechce se mi přímo říct, že by tou magnetickou silou disponovala samotná detektivní zápletka – byla bezpochyby znepokojivá, ale už si to se mnou rozdalo pár severských thrillerů, čili Kopřiva nešokoval a vlastně ani tolik nenapínal. 

Mnohem impozantněji v jeho textu funguje samotný jazyk a způsob, jak s ním pracuje, aby čechral náš zájem o hlavního hrdinu. S ním se chcete i nechcete identifikovat, rozhodně vám bude připadat uvěřitelný a tak hezky česky obyčejný. Může za to všudypřítomná ironie. Kopřiva ji vtlačuje mezi přídavná a podstatná jména (až toho je někdy moc), do úst hrdinovi i do jeho hlavy (kniha je totiž v ich-formě), do konceptu románu jako takového. Autor však zná míru, a tak román není žánrovou parodií, za kterou by se mohla skrýt neznalost pravidel, nýbrž hrdým představitel detektivek a kriminálek, které spíše navazují na americkou drsnou školu. 

Příběh situoval Kopřiva do současné Prahy (ale nejen do ní), text zatraktivňuje skrze využití známých lokalit a detailů, které působí svěže a které také odkrývají pár technikálií z policejní práce. Každá z postav má svou srozumitelnou úlohu v ději, někdy jde o epizodu, třeba i humornou, jindy vstupuje a zasahuje do vývoje tak, že ve finále může i překvapit. Každopádně i přes určitou střípkovitost (postav není málo) vyprávění nebalancuje mezi chápáním a chaosem, Kopřivovi vlastně popis akcí a postav jde vůbec nejlépe. I díky ich-formě by se dalo hovořit o glosování, a na to je třeba umět být stručný, výstižný a ideálně i vtipný. A tím vším Kopřiva je. Nic to však nemění na skutečnosti, že závěr případu může vyznít značně depresivně.

Dáte-li se do čtení Rychlopalby, je dost pravděpodobné, že i přes ony výtky směřované k potlačení propracovanosti detektivní zápletky a občasné nadmíry slovní ekvilibristiky se budete – stejně jako já – hodně těšit na další díl. Snad bude.

Hodnocení: 85 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím