Orchidej rozkvetlá do nebezpečné krásy

13. 1. 2015 v 17.18

Při hledání zlomových okamžiků v komiksové tvorbě by bylo zvláštní nepotkat dílo, které ve druhé polovině osmdesátých let vytvořil Neil Gaiman a Dave McKean. Černá orchidej tehdy ukázala odlišný způsob vyprávění a dodnes působí na knižní policích jako klenot.

Přitom by život Černé orchideje mohl být velmi obyčejný. Zrodila se v podhoubí DC Comics a coby superhrdinka měla našlápnuto na snahu poprat se s nejrůznějšími zločinnými živly, dost možná ale za cenu absence jakéhokoliv znaku výjimečnosti a originality. Jenže ji pak vzal do rukou scenárista Gaiman a výtvarník McKean. Orchidej na první stránkách umírá a čtenáři prožívají šok. 

Pojmenovat způsob vyprávění v Černé orchideji sebou zákonitě nese hned několik slov, která zavání recenzními klišé. A zrovna tento komiks si je nezaslouží, už pro svou odvážnou strategii právě klišé nevyužívat a pravidla bořit. Gaiman hledá způsob, jak o boji s násilím vyprávět, aniž by k tomu potřeboval superhrdinu. Ústřední postava se znovuzrodí, ale její vlastní smrt a minulost představuje velmi tajemné skvrny – a možná je pouze otázkou času, kdy se ze skvrn začnou utvářet konkrétnější tahy štětcem. Postmoderní Gaimanova hra s narativem provokuje čtenáře, nejen porušováním řádu, ohmatáváním nepoznaného, ale i zpochybněním faktů. Vytrácí se hranice mezi životem a smrtí, mezi minulostí a přítomností, vlastně jediné konkrétní se zdá býti pouze zlo. 

Ruku v ruce kongeniálně doprovází Gaimanovu kombinaci noiru a filozofických úvah výtvarník Dave MacKean. Mistrně zvládá realistickou malbu, která se místy rozmazává, až přechází do expresivního vypětí, nahodilostí a ve finále do abstrakce. Zatímco zlo zde povětšinou vytrácí barvu, dobro plave v odstínech fialové a zelené, zatímco zlo má krutě vyjasněné rysy, dobro se zaobluje do mlhavého oparu, jako by bylo příliš slabé na utvoření hmoty. 

Černá orchidej kdysi zapůsobila jako malé zemětřesení. Dnes sice tolik nepřekvapuje, ale rozhodně stále fascinuje. Funguje jako vizualizovaná báseň. Mnohdy velmi krutá, jindy tak čistá, jak může být snad jen modlitba. Knihu můžete číst a vpíjet se do slov, stejně tak pouze listovat a sledovat tahy v kresbách a tanec barev. I kdybyste si Černou orchidej založili hluboko do své knihovny, budete její energii cítit. 

Hodnocení: 100 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím