Nevšední Andělé všedního dne vidí lidem do duše

17. 10. 2014 v 15.56

Mysticky laděnou novelu Andělé všedního dne napsal Michal Viewegh v roce 2007. Od té doby už byl jeho působivý příběh zpracován pro divadlo ve Zlíně a nyní má i svou filmovou podobu. Letos v říjnu uvedla režisérka Alice Nellis, která se na poli adaptace nepohybuje poprvé, stejnojmenný snímek, do kterého obsadila prověřené hvězdy české scény i mladé herce. Při této příležitosti se Vieweghova novela dočkala nového vydání v brněnském nakladatelství Druhé město a pyšní se filmovou fotografií na přebalu. A troufám si tvrdit, že zbrusu nová kniha téměř kapesního formátu bude slušet knihovničce každého bibliofila.

Přiznávám bez mučení, že jsem Vieweghovy knihy nikdy nevyhledávala. V souvislosti s premiérou nového filmu Alice Nellis, se mi dostala do ruky jeho novela Andělé všedního dne, podle níž byl snímek natočen. Přestože jejím tématem je smrt a její atmosféra je tak poněkud pochmurná, byla jsem příjemně překvapena. Možná tomuto dílu dodala hloubku a naléhavý smysl právě skutečnost, že motivem k jeho napsání byla smrt Vieweghowa otce a potřeba se s touto ztrátou vyrovnat. 

Je úterý 5. září 2006. Dva lidé z Prahy dnes tragicky zemřou, ale zatím jejich životy plynou jako obvykle. Proto přicházejí čtyři andělé, aby jim poslední chvíle zpříjemnili nějakou drobnou laskavostí. Jejich jména jsou trochu nezvyklá, snad až krkolomná – Hachamel, Jofaniel, Nith-Haiah a Ilmuth, jediná žena v týmu. Jinak ale vypadají jako obyčejní lidé, ovšem s tím rozdílem, že je obyčejní lidé nevidí, pokud to andělé sami nechtějí. Koneckonců v příběhu zazní: „Chcete konečně vědět, jak vypadají andělé? Jako dobří lidé.” Tímto prostým tvrzením, které přinejmenším nutí k zamyšlení, by se dal jednoduše popsat obsah i poselství Vieweghovy knihy. 

Novela je rozdělena do poměrně krátkých kapitol, které jsou střídavě nazývány zmíněnými jmény andělů a také jménem Ester, jedné z klíčových postav, která se vyrovnává s nedávnou smrtí manžela. Vypravěčem či průvodcem každé kapitoly je vždy postava z jejího názvu. Účelně se tedy střídá vyprávění v ich-formě a er-formě, což výsledný text velmi dynamizuje. Stejného efektu dosahuje i poněkud strohý, sdělný vyprávěcí styl, v němž dominují kratší věty a jednoduchá souvětí. Ačkoliv od básnických příkras oproštěný styl přímo vybízí k filmovému zpracování, dlouhá vyprávění prostřednictvím andělů by mohla být v tomto směru problematická. Ale to zatím nechme stranou. 

Kromě osamělé Ester tu máme ještě instruktora autoškoly Karla a učitelku na základní škole Marii, jejichž vzájemná láska po sedmadvaceti letech manželství jakoby vyprchala. Jejich syn Filip, poměrně úspěšný spolumajitel autosalonu, žije s Lídou a jejími dvěma dětmi. Jejich otcem je Zdeněk, který se nehodlá smířit se ztrátou svých milovaných a neváhá uchýlit se k zoufalým činům. Posledním, kdo mu v jeho pošlapaném světě zbyl, je jeho podivínská matka, školní kuchařka, která propadla nebezpečné iluzi andělských karet a začala si vznešeně říkat Kelly. 

Osudy těchto postav se nenápadně proplétají a směřují k nezvratitelnému konci. Zdají se tak obyčejné, až jsou svým způsobem neobyčejné. Líčení všednodenních detailů, zmínky o skutečných událostech a také zasazení příběhu na skutečná místa v Praze přidává novele na realističnosti a uvěřitelnosti. Hlavní dějová linie je přerušována vyprávěním vzpomínek z minulosti a občasným nahlédnutím do myslí postav, což jim poskytuje dostatečnou psychologickou hloubku a čtenářům umožňuje se do hrdinů novely vcítit. Už od první stránky je cítit atmosféra smrti, už na začátku víme, že někdo zemře, jen nevíme přesně kdo. A já vám to neprozradím. 

V novele zazní řada myšlenek, které vybízejí k pozastavení a úvahám o životě a smrti, ale přesto příběh nesklouzává k patosu, zůstává v těsném kontaktu s všednodenní realitou. Mystická rovina spojená s postavami andělů je vyvažována přízemními starostmi a radostmi života. Na jazyk se mi skoro dere sousloví „magický realismus“. Dejme tomu, ale není nutné všechno nálepkovat. Vieweghovo dílo působí naléhavě, ale ne vtíravě. Vyznívá smutně, ale ne depresivně – jako by konstatovalo „takový už je život“. Dokonce se příležitostně najde prostor i pro humor, a to ne vždy zrovna černý. Je to dílo, kterému se daří poutavě a nade vší pochybnost čtivě pracovat s ošemetnou tematikou smrti. 

Stejnojmenný film Alice Nellis se do velké míry drží své předlohy, ačkoliv stejně jako každá adaptace sem tam něco ubere či přidá. Nejvíce si režisérka pohrála s koncem, jako by se nechtěla smířit s jeho původně přízemním, eroticky laděným vyzněním, které je přebito už jen (nezbytnými) závěrečnými slovy o lásce a laskavosti. S mystickou atmosférou knihy si Nellis poradila celkem hravě pomocí sugestivní nondiegetické hudby i vizuálních prostředků, například zajímavě pojatá kamera podle mě patří k nejzdařilejším složkám filmu. Nabídne divákům i neobvyklé letecké pohledy na Prahu. 


Andělský tým tvoří Marián Labuda, Vladimír Javorský, Vojta Dyk a Eliška Křenková. Ačkoliv se tato čtveřice může zdát jako poměrně zvláštní sešlost, na plátně překvapivě dobře funguje, každý anděl je svým způsobem osobitý a vzájemně se v rámci týmu doplňují. Nezklamala ani prověřená jména jako Bolek Polívka či jeho filmová manželka Zuzana Bydžovská. Jen Klára Melíšková, která dostala jako Ester v příběhu hodně prostoru, působí trochu nevýrazně – neurazí, ale ani nenadchne. 

Problematické jsou již zmíněné dlouhé monology andělů, přestože jsou ve filmu vyzbrojeni moderní technikou a příběhy ze života jednotlivých postav promítají na tabletu či jinde. Audiovizuální zprostředkování nelehkou výchozí situaci částečně vyřešilo, film však přesto chvílemi upadá do nežádoucí statičnosti – oproti novele, která plyne od začátku až do konce bez vážnějšího zaškobrtnutí. Tato výtka však nic nemění na celkově spíše pozitivním dojmu, který ve mně snímek zanechal. 

Ačkoliv mě často adaptace z literatury do filmu zklamou, řekla bych, že tohle nebude úplně ten případ. Když zvážíme náročnost Vieweghovy předlohy, poradila si s ní Alice Nellis více než obstojně. Nicméně nejsem si jistá, jak by film vnímali diváci, kteří předlohu nečetli. Je mi jasné, že takový zážitek bude zcela jiný, a obávám se, že by se knihou nedotčení diváci mohli v ději takříkajíc plácat... Ať už jste však Vieweghovu útlou knížku četli, nebo ne, film Andělé všedního dne vám mohu s klidným svědomím doporučit, za návštěvu kina podle mě určitě stojí. A stejnojmennou knihu doporučuji ještě víc, protože se čte téměř doslova jedním dechem. 

Hodnocení knihy: 90 % 
Hodnocení filmu: 70 %

Autorka: Michaela Doubravová

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím