Nehlučný křik o pomoc

13. 5. 2014 v 20.23

S útlou knížkou Deborah Levy to může díky nominaci na Bookerovu cenu vypadat přímočaře nadějně. Vztah se s ní však nenavazuje snadno. Umí být nevyzpytatelná.

Anotace nás navede směrem, že v příběhu budou postavy, které si žijí nějaký svůj život, ale do něj zničehonic vstoupí záhadná žena-dívka. Objeví se v bazénu. Je nahá. Průzračnost vody chvíli postrčí naši dedukci směrem ke stejně průzračnému vývoji děje. Lze odvodit, kdo bude mezi postavami ten podstatný (Joe nebo také Jozef), a tedy i to, že pravděpodobně on se se záhadnou mladicí zaplete, což pochopitelně vyvolá sérii kolizí, především v jeho vlastním vztahu.

Jenže Deborah Levy si spřádá síť z vláken, která už tak jasně vypozorovatelná být nemusejí. Dokonce některá spíše svádí na scestí, jiná - což je častější případ - poněkud matou svou nečitelností. Otázkou zůstává, jak moc jde o autorčin záměr, když si coby čtenáři odnášíme jen minimální poznání hlavních hrdinů. Rozhodně k tomu nestačí těch pár dnů, během nichž se děj odehrává, ani pár stran, které příběhu Levy věnovala.

Paradoxně se nejcitelnější slabinou knihy stává prvek, který v ní může utvářet magnetické pole. Levy mnoho neodkrývá, neprozrazuje, často ani nenaznačuje. Postavy se k nám ne a ne přiblížit. Hrdinka Kitty má být a zůstat záhadnou, přesto intepretace její motivace začnou košatět, až po nich může zůstat pouze pachuť hledání. Snad jediná Nina, dcera Jozefa, se nám odhaluje - a ne, nejde o tělo, to naopak má obnažené Kitty takřka pořád. Nina má v sobě chvíli zlomu, kdy se z dívky stává mladou ženou, kdy se stává z dcery osobností, jež v mysli převaluje pochybnost i o autoritách, které doposud respektovala a měla ráda. A Jozef? Psavec, kterému došla slova? Chuť žít? Nebo jen zkrátka jde po cestě, po které se nechtěl vydat?

Levy pouze nahlédne. Nevypráví román, nevypráví ucelený příběh o počátku a konci něčeho. Vstupujeme do rozběhnutého proudu vody prakticky naprosto nepřipravení. Kniha má své dramatické vyústění, přesto - je to opravdu konec? Nezůstává až příliš mnoho místa na další dohry a cesty? Její chladné zacházení se čtenáři může vzbudit apatii, nezájem, či rozhořčení. Stejně tak ale v něčem poutat pozornost, chuť, sympatie. Doplavat domů tak rozhodně není knihou, u které by se snadno dalo říct: Přečtěte si ji, je výborná. Ani ne Raději ji nechte být, neví, co chce a tak trochu si hraje na umění… Představuje proto určitý risk. Se svými 160 stranami ale ne příliš zátěžový. A může se vyplatit.

Hodnocení: 70 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím