(Ne)být nelidský

13. 8. 2013 v 11.40

"Je-li tedy něco stejně starého jako lidstvo samo, je to jeho nelidskost." uvádí pařížský profesor filozofie Nicolas Grimaldi. Ve své eseji vydané v edici Galileo (nakladatelství Academia) vychází z teze, že nelidskost je pevnou součástí lidského společenství a je vlastně až něco banálního. A v tom právě vězí problém...

Ne zřídka nacházím na formulace typu chová se jak zvíře nebo tak by se nezachovalo ani žádné zvíře. A hned na šesté straně Grimaldi uvádí to, co jsem tak nějak vnitřně při znění uvedených soudů vždy pocítil. Ne, chovat se jako zvíře není zdaleka nelidské, protože “nelidským se člověk stává, jen když se naopak uvolí dělat to, co by žádné zvíře nedělalo." Jasnou a údernou argumentací odstřihává autor své úvahy od potřeby vztahovat naši nelidskost s “nižšími živočišnými druhy”, onen primitivismus totiž hledá a nachází přímo v nás. Není jednoduché zde na malém prostoru shrnout všechny myšlenky, půjdu-li alespoň po těch nejzákladnějších (a jakžtakž snadno formulovatelných a zobecnitelných), nemohu minout Grimaldiho důraz na kontinuitu. Nelidskost tady byla, je a bezpochyby stále bude. Žádné poplácávání po ramenou se nekoná. Uvádí řadu příkladů z historie, byť by to obhájci daných událostí neradi slyšeli, při nichž se jednoznačně nelidskost projevila. Paradoxně jsou zde i momenty, které ukazují, že někdo považuje za nelidské to, co druzí naopak vnímají jako projev cti. (Bipolarita, která se krásně projevuje ve válečných konfliktech.) Právě důraz na neustálou živost nelidského chování působí velmi depresivně. Na straně 29 ostatně zazní: "Kdyby někdo chtěl sestavit seznam genocid a masakrů, měl by rychlejší sepsat seznam zemí nebo krajů, které před nimi byly uchráněny." Následuje na konkrétních zemích či u konkrétních “vladařů” výčet mírových pauz mezi tím, kdy se ke slovu dostala krev a smrt.

A když už je řeč o válkách či jiných obdobných střetech, lze na nich demonstrovat ropoznatelný znak. Každá strana - každý člověk - totiž v těchto konfliktech bojuje za určitou svoji vlastní představu, jakou si dělá o lidství. I proto nemá pocit, že bojuje proti svým bližním, nýbrž proti “odlidštěným lidem” (strana 62).

Zní to možná zvláštně a trochu krkolomně, ale Grimaldi velmi trefně vystihuje původy nesvárů, “oni nejsou jako my” přece zaznívá neustále a mám-li ukázat na aktuálním dění, stačí se podívat na střety s tzv. nepřizpůsobivými. U pramene nelidskosti se nachází “jakási zaslepenost - stačí nerozpoznat v druhém svého bližního” (strana 9), jde o akt odmítání uznat, že druhý je nám podobný. "Náš sklon k nelidskosti je tedy původně obsažen v našem sklonu k pohrdání," píše hned zkraje Grimaldi a právě tato teze se stává pojítkem jednotlivých kapitol a s ní i celá práce vyústí.

"Nepřipadá nám tak nespravedlivé, jsme-li nespravedliví vůči cizincům, stejně jako nám nepřipadá nelidské být nelidský ke všem, kdo se nám doopravdy tolik nepodobají, protože nepatří k našim." Grimaldi se nezapojuje aktivisticky a neburácí za nějakou konkrétní pravdu a jedno jediné východisko. Neustále pouze jako by přemýšlel nahlas. Přesto lze vyčíst, kde se tedy může nalézat východisko - určitá naděje, jak oslabovat projevy nelidskosti. A v závěru Grimaldi i přímo říká: "Jde jen o to přiznat druhým stejné právo jako sobě. Jejich styl lidství ovšem není stejný, jako jsem si vybral já, ale vybrali si ho podobně, jako já jsem si vybral ten svůj. V tom jsme si podobní - ne tím, co jsme si zvolilii, ale že jsme si zvolili. Milovat svého bližního tedy nespočívá v tom, že milujeme jeho volbu, ale že ji respektujeme."

To jsem však zdůraznil pouze určitou základní myšlenkovou větev knihy. Vzhledem k tomu, že její titul se jednoduše a prostě nazývá Nelidskost, očekávali byste hlubší hledání příčin a různých typů projevů. A dočkáte se. Samozřejmě že nejde o vyčerpávající exkurzi, na 120 stranách Grimaldi zužuje úvahy na pouze omezený počet průvodních znaků. Jedním z nich je skutečnost, že "nelidskost se nevyskytuje mimo lidství… právě naopak, nelidskost je jedním z velice běžných způsobů, jakým lidé projevují své lidství." Ona banalita nemá nelidskost obhajovat a ani zlehčovat, naopak jen podotýká, jak běžné toto chování je. Ostatně, Shakespeare ve svých dramatech obdařil nelidskostí prakticky každou důležitou postavu.

Grimaldi poukazuje na jeden ze zásadních důvodů, na strach, je-li třeba zabít, abych nebyl zabit, udělám to. Přežívání je projevem živočišného sobectví (strana 48) a jako takové nejen doprovází každou bitvu, ale i naše jednání. Bohužel, jak podotýká autor, ve světě, kde každý vztahuje vše na sebe, už neexistují žádné hodnoty.

Poslední bod, který zde chci zdůraznit, spočívá v úvahách nad povahou a typologií zla.

"Empirické zlo jako by bylo důsledkem závisti, žárlivosti, zášti, nenávisti, pomsty atd. Jakkoli může být hrozné, není nic, co by zároveň bylo lidštější. Naopak bytostné zlo je zřejmě příčinou nejhorších ukrtuností, aniž je důsledkem čehokoli. Jako by bylo samo sobě vlastní příčinou, jako by pouhý fakt, že je zlem, byl jediným důvodem jeho existence. Taková je nelidkost." (strana 34)

Tezi doplňuje a o pár stran později se setkáme s - pro knihu podstatnou citaci Prima Leviho: "Zrůdy ovšem existují, ale je jich příliš málo na to, aby byly opravdu nebezpečné. Nejnebezpečnější jsou obyčejní lidé, ti úředníci ochotní věřit a poslouchat bez odmluv, jako Eichmann, jako Höss (velitel Osvětimi), jako Stangl (velitel Treblinky), jako o dvacet let později francouzští vojáci, když zabíjeli v Alžírsku, a o třicet let později američtí vojáci ve Vietnamu.”

Neveselá esej Nicolase Grimaldiho nemá jednoznačné rozhřešení, snad jen pokud možno co nejvíce v sobě živit respekt k druhým. A třeba si zapamatovat, že "být člověkem znamená neustále se snažit jím být."

Hodnocení: 85%

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím