Mlýn na mumie

20. 2. 2014 v 20.42

Protože člověk je jediný tvor, který si uvědomuje konečnost svého bytí na tomto světě, je také jediný, komu lze prodat životní pojištění. (ORDO NOVI ORDINIS - O výhodách smrti)

Po prvním ohledání (pomineme-li obal, na kterém je vyobrazeno lidské tělo ve své bezbřehé nahotě) by neznalý čtenář mohl hádat, že před ním leží tlustá pohádka pro odrostlé děti. Pravda je poloviční. Mlýn na mumie pohádkou doopravdy je. Nikoliv ale pro odrostlé, ale spíš pro ty prorostlé. A když mluvím o prorůstání, tak tím myslím prorůstání literární, intelektuální, žánrové a neuchopitelné. 

Žánr pohádky nevyvstane na mysl náhodou, protože Stančíkova předchozí tvorba s pohádkou v různé formě flirtuje už delší dobu. Počátky lze vystopovat jak v jeho sbírkách básní, tak i v magickém Pérákovi, poslední třešničkou na dortu pak byla hororová pohádka ve své nejujetější formě ­- Mrkev jej vcucla pod zem

I do svého tři roky připravovaného prvního velkého románu vtiskl mnoho pohádkových atributů, pravdou ale zůstává, že stejně je pohádkou pouze okrajově. Ve skutečnosti se kniha dá nejlépe charakterizovat asi jako Vianovsky postřelená buddy komedie, která osciluje mezi čistokrevnou kriminálkou, historickým románem, historií stravování a studií Prusko­rakouské války, to vše s nádechem erotickým, obaleným magickou klenbou Prahy a nenápadnou, leč silnou anarchistickou slupkou. Se silnými humoristickými prvky. Jinými slovy, Petrovi Stančíkovi se v Mlýnu na mumie povedlo namíchat patnáct žánrů. A všechno drží pohromadě! 

Abyste se začali trochu orientovat: příběh sleduje komisaře Durmana, který se v roce 1866 snaží chytit prvního českého sériového vraha. Při tom mu pomáhá jeho vorvaninou zapáchající kolega Egon Alter, pod nohy mu hází klacky další kolega Hnuy a hlavní podezřelý anarchista Varanov prchá, seč mu jeho anarchistické nohy stačí. Jednoduchou kriminálku ovšem nečekejte. Současně s pátráním se totiž komisař bezmezně zamiluje, neustále se přejídá těmi nejvybranějšími pokrmy tehdejší doby (vždy spláchnuté tím nejlepším zrzavým mokem), pomáhá rakouskému císaři a Praze oddálit začátek a potažmo následky prusko­rakouské války, cestuje po světě (Paříž, Mexiko), řeší desítky vedlejších případů (ze začátku zdánlivě nesouvisejících, nakonec propletené tak či onak) a ve volném čase jako zdárný sokolník klátí a testuje všechny nebohé ženy v pražských bordelech, kde mimo jiné zavede novinku v podobě orálního sexu. 

Kniha je tedy doslova nabitá akcí, a to akcí všeho druhu. Přitom stále mistrně přehazuje výhybku a zatímco se pár stránek tváří jako realistický popis toho, jak pražská kriminálka fungovala, o pár stránek dál je již fantaskním románem plným neskutečných vynálezů, které by nevymyslel ani Jules Verne. Vše působí naprosto svižně a každým coulem originálně a to především díky Stančíkovi, který příběh hněte přímo před vašima očima a k jeho plynulosti používá všech prostředků, které literatura dovoluje. Fiktivní postavy se tu tedy střetávají s reálnými dobovými postavami (například Neruda zaskakuje za maminku v trafice, s Tyršem si komisař Durman střihne jeden šermířský souboj), náhody působí jako vcelku logické hybné páky děje atd atd. 

Skutečná síla knihy je ale v poetice Petra Stančíka, který knihu napsal s lehkostí (tedy, kniha vypadá a čte se opravdu lehce, ale Stančík při ní asi lehké chvíle neprožíval ­- tolik nápadů chce opravdu moc fantazie a času) a vdechl ji neskutečně magickou atmosféru. Jeho jazyk a volba slov vás vtáhne do Prahy devatenáctého století dřív než stihnete otočit na desátou stránku, přičemž každou další stránku budete otáčet rychleji než tu předchozí. Ze začátku jsem hodně krát vzpomněl na střelenou poetiku Borise Viana, pravdou ale je, že Stančík má svůj vlastní styl a bizarností a slovotvorností francouzského mistra ještě malinko převyšuje. Navíc v jeho podání se poetika vpíjí nejen do příběhu, ale i do míst a postav. Všechno je v knize dokonale plastické a živé. Praha je v ní dokonce tak krásná, že jsem se rozhodl pár dní ignorovat psí výkaly v ulicích a namluvil jsem si, že žiji v překrásném městě. 

Třešničkou na dortu je pak brilantní smysl pro humor, který má tak milimetrový timing, že by i nejlepší humoristé záviděli. V Stančíkově podání sází především na slovní hříčky, dvojsmysly a nenápadné dějové vsuvky, které knihu výborně odlehčují v momentech, kdy se začne tvářit vážně. A pointa? Kdo je vrahem? I to se Stančíkovi povedlo a svůj opus magnum zakončil stylově. Sice se na první pohled zdá finále jako nouzové šáhnutí po přízraku deus ex machina, ale v tom případě jste nečetli pozorně a měli byste číst znovu. 

Nebudu to už dál odkládat a prostě to napíšu: Petr Stančík napsal nejlepší českou knihu za posledních 14 250 let a jestli za ni nedostane Oscara, Pulitzera, Nobelovu cenu (ve všech kategoriích), Zlaté pero a doživotní přísun lehkých žen z pražských bordelů, pak je svět nespravedlivý a měl by zaniknout ještě dnes odpoledne. Nebo večer, ale to už je jedno. Teď mě omluvte, jdu koupit deset kopií a dám je lidem, které mám rád. Ne že bych měl rád jen deset lidí, ale víc peněz nemám.

Hodnocení: 100 %

Autor: Lukáš Palán

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím