Když nahá potká nahého

14. 1. 2014 v 14.05

Představovat Alejandra Jodorowského lidem, kteří znají svět jen skrze zatuchlý pach filmového klubu, je stejně zbytečné jako vysvětlovat jméno Milo Manary pánům, co rádi kreslenou erotiku na pomezí kultivované pornografie. A oba tyto pány, jež není třeba představovat, spojil komiks věnovaný rodu Borgiů.

Dohromady Jodorowský a Manara vytvořili čtyři díly, které v jednom svazku vydalo u nás nakladatelství CREW. Chtělo by se říci, zaplaťpánbůh za to, ale ten myslím bude spíše hledat místa, do kterých zacílit svůj blesk - přeci jen, Borgiové ukazují svět církve jako neskonale zpustlé místo. Navíc, s přílišnou chválou se slouží být opatrný už proto, že - i přes řadu chvalných recenzí a zvolání o vydavatelském počinu roku - Borgiové více provokují a omamují, než promlouvají.

Přiznám se, že jsem do značné míry deformován zážitky stejnojmenné televizní série, pod kterou se podepsal Neil Jordan. Díky ní jsem se v komiksu mnohem snadněji orientoval - historický kontext a jednotlivá jména jsem totiž už znal, současně mi ale scházela hloubka a komplikovanost díla. Borgiové od Jodorowského ji totiž, ať si říká, kdo chce co chce, nemají. Toto není primární útok na kvalitu komiksu, jen holé (nahé) konstatování, že Jodorowský okleštil mnohovrstevnatost na pouhý pud provokace. Každý z členů papežské rodiny jako by "slupnul" deset chlípníků a měl potřebu to na každém listu knihy dokázat. Stěží byste hledali motivy, proč kdo co dělá. Tam, kde Jordan zdůrazňoval intriky v rámci církve a posléze fascinující drama jedné rodiny (a především pak otce a syna), Jodorowský si vystačí s faktem, že si všichni dobře, nezávazně (a ideálně někde poblíž oltáře) zasouloží.

A nezůstává pouze u sexu, byť ten celému komiksu dominuje. Doba krásné renesance, s jakou se setkáváme ve školních lavicích, totiž dostatečně páchla na to, abychom to v kresbách Manara viděli. Špína, výkaly, sliny, žebrota a nemoci. Povlak neustále přítomného konce, deviace a zkaženosti. Krev a násilí doplňuje kopulaci jako víno sváteční oběd. Alejandro Jodorowský nikdy rozhodně neměl normální postavy a normální látky, ty, které jsem dokázal "pozřít" však kromě určité hry s provokací, udržovaly kontakt s vědomím, že výpověď má něco sdělit - už jen třeba kriticky reflektovat tu kterou dobu, předsudky a zvyky. Borgiové něco takového naznačují a i když i některé recenze takové poselství v komiksu našly, osobně jsem - právě asi ovlivněn hlubším poznáním látky kolem rodiny Borgiů - vnímal Jodorowského zacházení s tématem jako příliš prvoplánové.

To, co by mohlo vyznívat jako krvelačný odsudek však ve výsledku může být doporučením. Borgiové vám totiž rozhodně nebudou vtloukat do hlavy poučky, nepovedou ke kritičtějšímu vnímání historie a brát je jako výsostně umělecké dílo by mohlo být stejně riskantní, jako si jít s papá Borgiem sednout na večeři s tezí, že Řím by měl do politiky Evropy mluvit co nejméně. Borgiové jsou totiž více než cokoliv jiného velmi chutnou jednohubkou, pakliže máte rádi pomazánku řádně peprnou. A jestli je něco, co je povyšuje, tak ne Jodorowského scénář, ale Manaryho kresba. Nebudu se schovávat. Jeho schopnost pomocí čisté linky (a vpravdě hmatatelnou lehkostí) rozkreslit postavy do vzrušujících pozic vás stěží nechá chladnými. Vše… no, tak úplně vše ne, se drží v mezích decentnosti, ať už se oddává sexu jeden pár, nebo obrázek přetéká desítkou nahých těl. Manary má dar být velmi explicitní, přesto ne urážlivý a laciný - stále totiž nechává určitý prostor pro představivost. A věřte, že rozdráždit ji tedy umí! A proto, jestli čas od času hledáte nějaké hanbaté obrázky na internetu, vypněte počítač a pořiďte si knihu Borgiové. Kromě toho, že vám krevní oběh zrychlí, mají i určitou výtvarnou a řemeslnou hodnotu. A třeba vás vyprovokují k tomu, abyste se začali zajímat více o historii.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím