Když město umírá

27. 4. 2017 v 17.19

Svět zničený jadernou válkou – posledních několik měst s miliony obyvateli – nedostatek jídla, vody, světla – nemoc zabíjející po tisících – zoufalství a bezmoc. A v milionech úpících hlasů lze zaslechnout smrtelné sípání umírajícího města, které zoufale hledá svého zachránce.

Attiona City je jedním z posledních měst, která na světě po jaderné válce zůstala. Její hradby pojímají miliony obyvatel a chrání je před nukleární zimou. Protože však již dávno nemohla růst do stran, vyrostla nahoru. Nad starým městem s původními základy byla vystavěna Plošina a na ní nové budovy s tisíci patry, kde žijí ti nejbohatší a nejvlivnější. A pro spodinu, dolních šedesát milionů lidí, zůstal vyhrazený prostor pod Plošinou, místo zvané Downtown, kam se k lidem nedostane jediný paprsek slunce. I přesto, že zde bují násilí, drogy a věci horší, než si kdo dovede představit, stále zde žijí lidé, které věří alespoň v nějaké dobro. Kdo se však nedovede postavit na svoje nohy, ten zajde v nelítostném boji o přežití. V posledních dnech si však již nemohou být jistí ani ti silní, neboť záhadná nemoc likviduje obyvatele Downtownu po tisících.

Není pochyb, že Attiona je přelidněná a silnější zde ubíjejí slabší, ale i samotné město je pomalu ubíjeno svými obyvateli a umírá. Je to slabý hlas a zaslechnout jej mohou jen vyvolení, Şehirové, lidé, kteří se začali objevovat již před válkou obdařeni schopností městem hýbat, přestavovat jeho ulice, měnit vodu na benzín, rozsvěcet a zhasínat světla, a především mluvit a cítit samotné město. Jedním z nich je devatenáctiletý Jason, který žije se svou matkou v Downtownu a za svůj život přečetl hodně komiksů se superhrdiny. Objevené schopnosti mu vnuknou nápad a on si sežene kostým, praktický, ne žádný latexový. A rozmlouvá s Attionou, cítí, že je nemocná a umírá a on se jí snaží pomoci, snaží se vyčistit její ulice od drog, ale čím dál se dostává tím odhaluje komplot mnohem větší, než jaký očekával. Místo jednoho dealera nakonec musí čelit mnohem většímu nepříteli, a to zdaleka není špička ledovce.

Vláda města však pro Şehiry nemá pochopení, vlastně se jich dost obává, protože netuší, co udělají příště, ani kolik jich je a zda jsou organizovaní, což nevědí většinou ani sami Şehirové. A tak vznikne Projekt Kronos, supertajný projekt zabývající se právě Şehiry a jinými paranormálními jevy. Ten cvičí nové agenty už od jejich raných let, sirotky, kteří za svým předchozím životem zpřetrhali všechna pouta a zbyla jim jen bolestná vzpomínka. A právě k Sirotkům, jak je útvar nazýván, přichází Luco, mladík se záhadnou minulostí, jedním okem a neustále odměřeným výrazem. Z Luca se brzy stává jeden z nejslibnějších adeptů, ale stíny minulosti se začínají ozývat čím dál hlasitěji, obzvláště pak v jeho hlavě. On i jeho přátelé jsou nedobrovolně vrženi do víru událostí, které začínají nabírat dramatický spád a křižují osudy dalších postav.

Popsat děj Projektu Kronos je nadmíru složitá záležitost, protože i když je vše zcela přehledné a pochopitelné, nikde nedochází k žádným motanicím a informace jsou podávány v úhledně zabalených balíčcích vylučujících jakýkoli chaos, stejně máte na konci problém převyprávět o čem jste zrovna četli, pokud nechcete popsat alespoň deset stran A4. Vyprávění je naprosto mistrovsky zvládnuto, informace jsou dávkovány v přesném poměru, aby člověku nepopletly hlavu, postupně, aby se vše správně zařadilo a zapadlo na své místo, a po malých dávkách, aby vás to neustále nutilo číst dál a dál. Po přečtení máte najednou pocit, že se toho stalo tolik a zároveň nic. A to proto, že Projekt Kronos je jen první díl, který toho odhalí jen tolik, aby vás ve výsledku nazlobilo, že vedle nemáte hned druhý díl. Při čtení jsem takovou zradu samozřejmě nečekala, a tak moje emoce poskakovaly jak na horské dráze. Prvních dvě stě padesát stran jsem přečetla jedním dechem – to se prostě nezastavíte, protože nemáte kdy, neustále se seznamujete s někým novým a děje se toho tolik. Pak tedy následuje kapitolka, která je nutná pro celý kontext, u ní popadnete dech a začnete se ptát sami sebe, kam děj asi tak může směřovat, znáte už tolik postav, běží tu vedle sebe několik linií, dozvídáte se stále něco nového, ale nic k tomu, kam by to mělo vést, protože scénářů nějakého konce a směřování je hned několik. Po dalších třiceti stranách vám však nějaké otázky přestanou běžet hlavou a vy celí netrpělivý otáčíte stránku za stránkou, v mém případě občas prostě nalistujete dopředu, abyste se přesvědčili, že zrovna teď všechno dobře dopadne. A pak si najednou s propastnou hrůzou uvědomíte, že máte před sebou ani ne sto stran a vy pořád nevíte, kam by to mohlo směřovat a jak to asi chce autor, tak rychle ukončit. Tak jsem to zhltla jedním dechem a na konci se zakuckala pocitem zoufalství, že musím čekat na další díl. Takže takhle, jediná chyba této knihy je prozatímní absence druhého dílu, který prostě chci co nejdřív, ne že budu čekat dalších deset let, jak na pokračování Hry o trůny.

S postavami se postupně seznamujeme v jednotlivých úsecích knihy. Úseky jsou psány tak, aby každý byl přiblížen jedné z postav, ne vyprávěn přímo jí, ale v textu jsou kurzivou zvýrazněny její momentální myšlenky, což vás k ní připoutá zaručeně víc než desetistránkový monolog Jany Eyrové.

„Pokusil se postavit, ale sotva se mu podařilo vydrápat se na všechny čtyři. Byl celý pokrytý splašky a měl dojem, že v jednu chvíli přistál obličejem na mrtvole.

Do háje, to je nechutný…“

Nehledě na to, že je dost zábavné číst si, co si zrovna postava myslí, i když nahlas říká úplný opak.

Celistvější kontext příběhu, tedy další drobné střípky informací potřebné k složení celého obrázku, jsou vyprávěny formou přísně utajených záznamů, novinových článků, inzerátů a podobně.

Co dodat na konec, než že by nikdo neměl jednou (natož dvakrát) váhat a mašírovat do nejbližšího knihkupectví pro jeden výtisk. Nemusíte být nutně fanouškem sci-fi, postapo a distopií, aby se vám tato kniha líbila. Musíte být jen dost trpěliví, abyste vydrželi čekat na druhý díl.

Hodnocení: 100 % (dala bych víc, ale prý to nejde)

Markéta Frydecká


Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím