Drahá, kde jsou naše kočky?

15. 1. 2015 v 12.15

Není to tak dávno, co se Dorota Masłowská přehloupla přes třicítku a není to tak dávno, co vydala třetí román. A ani tentokrát nepotřebuje mnoho stran, aby zalarmovala naše čtenářské smysly.

Zabila jsem naše kočky, drahá si vystačí se stopadesáti stranami na řádně intenzivní čtení. Masłowská svým stylem zhutňuje, co to jde. Dokonce mnohdy za hranici možného, tedy za hranicí, kdy čtenář může ještě relativně jednoduše vnímat obsah. Z kapitolek se tak stávají nespolehliví průvodci příběhem, neboť vám neřeknou vše, jako by je bavilo naopak zatajovat to nejpodstatnější. A k tomu si připočtěte lynchovskou hru s realitou a sny (či zkrátka jinou realitou, která se nachází někde uvnitř hlavy). Pochopit, kdy si průvodci dělají srandu, kdy se naopak ztrácejí sami, prakticky nelze. A zůstává tedy otázka, jak moc pak taková procházka ještě smysl…

Masłowská i předchozími tituly provokovala. Jde jí to i nyní. Sice stárne a dozrává, takže místy by její revolta mohla vyznít jako karikatura nedospělé punkerky, ještě naštěstí polská rodačka si svou pozici dostatečně uvědomuje, a proto ironizuje nejen svět kolem sebe, ale i sebe samu.

Postihnout příběh, pomocí něhož to činí, hraničí s oříškem, s kterým zápasí smolařská veverka v tetralogii Doba ledová. Hlavní hrdinky, Farah a Joanne, by mohly být jednou osobou. Mohly by asociovat postavy ze Sedmikrásek, mohly by být destruktivní stejně jako autorčin styl, mohly by vás však lákat do osidel svou bezbřehou spontánností. A v neposlední řadě by vás mohly magnetizovat (místy znepokojivými) tajemstvími.

Třetí román Doroty Masłowské vzbuzuje rozporuplné reakce. V některých diskuzích rozděluje mužské a ženské publikum, tváří se jako feministická výpověď o aktivním ženstvím, nelze se ale ubránit pochybnosti, zda se autorka něčemu takovému mezi řádky nevysmívá. Útlá knížka totiž neznepokojuje pouze svou hutností a tříštěním myšlenek. Vstřebává řadu popkulturních odkazů, na některé směřuje přímo (David Lynch, Woody Allen), aby nás – dost možná slepě – navedla k interpretacím a přístupům. Z výše uvedeného jasně vyplývá, jak si román Zabila jsem naše kočky, drahá se čtenáři pohrává. Jenže někdy může hra bavit pouze jednostranně, někdy může přejít k otravné pošťuchování či projev pubertální náladovosti. Masłowské román k tomu všemu má sklony a při jeho čtení opravdu hodně bude záležet na vašem momentálním rozpoložení…

Hodnocení: 75 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím