A zase ten Hobit

9. 6. 2015 v 10.14

Třetinu svého dosavadního života věnoval novozélandský rodák Peter Jackson Tolkienovu universu. Přenos veleslavných knih do filmové podoby mu přinesl nejen miliardy dolarů, několik oscarových plešounů, ale také obdiv, stejně jako apatii kritiků či diváků.

Zvláště v případě trilogie o hobitovi Bilbo Pytlíkovi se rozhodně ani v nejmenším nedá hovořit o jednoznačném přijetí. Do značné míry na rozpacích sehrálo svou roli rozhodnutí jednu docela útlou knížku rozčlenit na tři megadlouhé filmy. A z jedné docela útlé pohádkové knížky udělat formálně film mnohem bližší epickému (a mnohdy temnému) Pánovi prstenů. Sám za sebe neskrývám, že obě zmíněné strategie mne demotivovaly, abych se o Hobita více zajímal. Zkusil jsem to s prvním dílem, Neočekávanou cestou, která mi ve vší nahotě potvrdila obavy. Film byl zbytečně nudný a lehkost a hravost knižní předlohy, do které jsem se (s geniálními ilustracemi Jiřího Šalamouna) v dětství opakovaně zamilovával, naprosto vytlačil. Z jakéhosi neznámého popudu sebemrskačství jsem však do téže řeky vstoupil podruhé, pustil si Blu-Ray s pokračováním, Šmakovou dračí pouští a můj naprosto odlišný pocit si můžete zhmotnit v písmenkách této recenze, kterou jsem před rokem na blogu Neoluxoru publikoval.


To, co mnozí z mého okolí začali kritizovat, já s nadšením přijal. Temnoty bylo tak akorát, Jackson do koktejlu přidal větší koncentrát zábavy a dal větší prostor Martinu Freemanovi, na jehož výjimečném herectví kouzlo filmové hobití trilogie – dle mého soudu – především stojí. Nepopírám, že prostřední část Jacksonova vyprávění místy přitahovala diváka za vlasy, ono hopsání po sudech a naivně patetická láska hraničila se zdravou mírou masového blockbusteru. V tomto směru se poslední díl umírnil, snad především díky své zápletce, neboť v Bitvě pěti armád jde o bitvu pěti armád. I tak Jackson udělal určitou úlitbu diváckým bohům, když navyšuje svou pozornost směrem k tragické zamilovanosti elfí krásky Tauriel (a to jako fakt, i ty uši mi nevadí). A znovu se více vrátil k Pánu prstenů, protože de facto předznamenává zlo, jež poté Středozem pohltí. Jenže tentokrát umí být víc dějový (ne nutně akční) a méně patetický (já se kupříkladu u Návrat krále dost nemístně nasmál).

Vlastně z poslední použité věty, byť umístěné v závorkách, lze odvodit můj soud. Zatímco trilogie Pán prstenů co do mého zájmu o postavy šla směrem k nezájmu, u Hobita jsem se bavil víc a víc, dokonce jsem i rezignoval na potřebu chtít po Jacksonovy věrné či nevěrné adaptování a díval se na Hobita na jeho film. (Ale upozorňuji, že vlastně nejsem Tolkienovec a nedokážu se udržet v hádce o původu Elfů ani dvě a půl minuty.) A tak mi Bitva pěti armád udělala radost. Sice mi tato trilogie s největší pravděpodobností nikdy zrovna k srdci nepřiroste, ale hodnocením se nebojím jít k 80 %.

Mohl bych pár bodíků přičíst díky bonusovým materiálům, které mě chvílemi baví ještě více než film, i když…myslím, že si pro nás distributor hlídá ještě další zajímavější, které vypustí na speciálních edicích s prodlouženou verzí.

Hodnocení: 80 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Více informací Rozumím